Tisíc kuliček
Na tento článek jsem narazil kdysi dávno a uložil si jej. Před pár týdny jsem si pořídil 7 800 skleněných kuliček…
Byl to zajímavej rok…
Při vytváření svýho seznamu přání pro rok 2016 jsem si tak trochu bláznivě říkal, že chci za rok 2016 mít obrat takový, jaký jsem měl za celý svůj život. Během psaní si ťukám na čelo, ale… nakonec proč ne, že? Pár milionů sem, pár milionů tam… 🙂
Lituji toho, že jsem ji nenavštívila dřív, než zemřela.
„Lituji toho, že jsem ji nenavštívila dřív, než zemřela.“ řekla moje babička při mé včerejší návštěvě. Když totiž byla před mnoha lety v nemocnici po úrazu páteře, tak se během mnohaměsíční rekonvalescence spřátelila s čipernou a veselou paní.
Bydlela jen pár kilometrů za Brnem a tak se občas navštěvovaly. Párkrát se potkaly i v lázních a vždycky se na sebe těšily – dokonce natolik, že každá svému doktorovi vždy nakázala, kdyže jí má ten lázeňský termín napsat.
Cesta je cíl. Vážně?
Znáte přísloví „Cesta je cíl?“. Už mnohokrát jsem chtěl zkusit něco bláznivýho – někam vyjet, totálně bez cíle, řídit se náhodou – prostě vůbec nevědět, kam to vlastně jedu. Dnes jsem to konečně s kamarády (Pif a Ondra) zrealizoval. A stačily nám k tomu obyčejný kostky.
Epilog, který mne rozplakal
Na fantastické (a zdarma 🙂 ) dovolené s Klukama na tripu v Itálii jsem si četl knížku Synchronicita: skrytá moc zvláštní série náhod. První třetina knihy rezonovala s tím, co se v posledních měsících kolem mě dělo. Ta zbývající část mi přišla už moc esoterická – jenže kdykoli jsem knížku chtěl odložit, tak mi něco říkalo, že ji mám dočíst. Téměř na konci si říkám „Asi nějaká blbá nápověda“, až jsem se dostal k posledním třem stranám, které mě rozsekaly, rozplakaly a ve finále svým způsobem uklidnily. Epilog. Nesmírně mi rezonoval s tím, co jsem prožíval v posledních týdnech, s tím, jak vnímám svůj život, svoji budoucnost.
Neprozradím vám, co v příběhu vidím já, možná vás osloví, či inspiruje stejně, možná ne. Pokud chcete, podělte se v diskuzi pod článkem.
Dovolená ZDARMA? Že je to blbost? Ale kdeže…
Nabídek na věci, či služby ZDARMA je všude spousta, většinou se za nimi skrývá „nepatrný“ háček. Na světě jsou však lidé, kteří to vidí jinak – třeba Kluci na tripu. Řídí se heslem „Přej a bude přáno, dej a bude ti dáno.“ Jak?
Jsme parta tří skvělých přátel, kteří cestují, baví se a zažívají přitom vtipné situace. Seznamujeme se, užíváme si přítomný okamžik, experimentujeme a hlavně to sdílíme s ostatními.
Včera jsme měli super den, a protože jsme úžasní, tak mimo spousty báječných zážitků se nám podařilo vyhrát zájezd pro čtyři osoby k moři na 12 dní (odjezd 13. 9. 2015). Protože za dva týdny budeme slavit výročí naší první expedice na Ukrajinu, tak tu máme speciální výzvu. Čtvrté místo na dovolenou k moři jsme se rozhodli věnovat někomu, komu může nejen dovolená u moře, ale i čas s námi strávený pomoci. Jak na těle, tak hlavně na duši.
Tímto tedy vyhlašujeme konkurs na Účastníka zájezdu. Nemusíte to být přímo vy, ale klidně nám někoho doporučte – další najdete zde. Pište nám do zpráv a my to v úterý 1. září po 14. hodině vyhodnotíme a vyhlásíme vítěze.
Je to s cestou, ubytováním a polopenzí, tzn. je potřeba uhradit pouze pobytovou taxu (35 EUR) a mít s sebou nějaké kapesné. Nicméně se řídíme heslem „Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno.“, takže pokud je Účastník zájezdu v (dočasně) „blbé“ životní situaci, nechť finance neřeší – o ně se postaráme my.
Pořád máte pocit, že dovolená ZDARMA je blbost? 🙂
Proč osobní rozvoj nefunguje?
Vždycky mě bavilo pozorovat lidi, jak se mění. Obzvlášť v případě, kdy jsem jim k té změně nějakým způsobem pomohl já. Většinou to pro mě byly „maličkosti“, třeba když se kamarád přestal koukat na televizi. Na ty sračky, jak to nazval. Nebo další se inspiroval textem Holstee manifesto (česky zde via Radek Schmidt), který jsem měl vylepený na ledničce a začal se díky tomu po deseti letech věnovat jeho dlouholeté vášni, hudbě a tanci. Nejen, že mu to jde výborně, ale se svojí taneční skupinou vítězí i na soutěžích po republice. Úžasné, že? Ale stejně jsem to bral jako maličkost 🙂
Dnes už to vnímám jinak, ještě před rokem ale pro mě slovo změna znamenalo něco strašlivě dramatického, co člověku obrátí život naruby, změní hodnoty, nebo cokoli jiného, silného. Osobní rozvoj mě vždycky hodně bavil, však jsem taky do něj investoval spoustu času a energie. Jenže u lidí, kterými jsem pomáhal s nějakým problémem, jsem si všimnul jedné zvláštnosti. Chtěli udělat změnu, investovali čas do knížek, kursů, psychologů a podobně – ale většinou bez výsledku. Docela dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, čím to je. Nebylo to tím, že by na to neměli. Nebo tím, že by se snažili málo. Nebo přehnaně moc. Nebo měli špatného psychologa. Nebo… Až jsem se divil, jaká „hloupost“ to byla. Bylo načase zjistit, jestli se má školící teorie dá uplatnit v praxi…
