Mámo, táto, děkuji!

Mámo, táto, děkuji!

Kdo mě zná, tak ví, že se na televizi nekoukám. Ostatně ji nemám osm let. Kamarádi si už na svou otázku „Hele, viděl jsi…?“ rovnou odpoví „Ajo vlastně, neviděl, ty seš mimo, ty nemáš televizi!“.

Aniž by mi to vadilo, unikla mi tak spousta věcí. Minulý týden se mi však televize do života dostala – náhodně a oklikou přes záznam pořadu na internetu. Šlo o jakýsi obskurní seriál jménem Výměna manželek, kde si dvě cizí ženy navzájem prohodí svá místa v životě. Na týden pak šéfují cizímu chlapovi, velí jeho domácnosti a rodině. V daném díle si své role prohodila rázná soustružnice a matka v domácnosti. S otevřenými ústy jsem sledoval hodinové drama, ve kterém excelovala domácnost matky v domácnosti.

rsz_1rsz_mix_031

Celá její čtyřčlenná rodina bydlela v jedné miniaturní místnosti hotelu přestavěného na ubytovnu. První šok pro mě přišel ráno, kdy snídaně dětí sestávala z nechutných pestrobarevných krekrů s příchutí čabajky. Další pak přicházely jak na běžícím pásu – děti si nemyjí ruce, nečistí zuby, koupou se bůhví kdy, prádlo i oblečení jim zapáchá, v ledničce jsou plesnivé věci a podobně. To, že „otec s matkou“ jim do toho hulí jednu za druhou mi přišlo už skoro normální. Největší životní zájem matky spočíval v každodenním pětihodinovém hraní si na tabletu, což vedlo třeba k tomu, že svou dceru vodila do školky hned z rána a vyzvedávala ji později, aby to vše stíhala. Že šestiletá dcera nikdy nebyla u zubaře (a už se jí kazí trvalé zuby) a maminka si zuby nečistí, protože ji po tom bolí dásně ve mně vyvolalo hysterický smích.

Po necelém týdnu si vyměněná matka může určit nová pravidla chodu domácnosti. Soustružnice chce, aby otec nekouřil doma a aby byl všude pořádek. Matka v domácnosti se naopak chce podívat někam, kde jsou výlohy (protože v domečku u lesa je moc ticho a klid) a chce, aby jí partner balil cigarety, které kouří od šesti let. Podobných šokujících momentů v celém pořadu byla spousta. Po jeho skončení lidé hromadně psali do komentářů, že jde o asociály, matku hyenu, špinavou rodinu a radili na ně poslat sociálku a další.

Já ten pořad nicméně vnímal z úplně jiné roviny – svého vlastního dětství. Člověk si občas říká, že kdyby rodiče udělali to, nebo ono, tak by to bylo lepší. Třeba, že kdyby na mě byli v učení přísnější, mohl bych umět skvěle anglicky. Nebo mě mohli dokopat k lepší škole. Nebo… Jenže když jsem uviděl tento pořad, uvědomil jsem si, že je to vlastně úplně jedno.

Moji rodiče jsou totiž neslyšící, což byl v době mého dětství značný handicap. Neexistovaly SMSky, maily, internet, Skype (můžeme na dálku psát a znakovat), titulky ve filmech a zprávách (nemusím vysvětlovat, co se ve zprávách děje) a další věci, které dnes vnímáme jako naprostou samozřejmost. Rodiče mne nemohli učit mluvit, zpívat, nikdy neslyšeli můj hlas… Nemohli mi zavolat na tábor a zeptat se jak se mám, nikdy jsem jim nemohl zavolat a svěřit se, nemohli jsme dělat spoustu věcí…

I přes to všechno jsem měl nádherné dětství. Jezdili jsme po památkách, za babičkami, byli na výjezdní doložku u moře, na táborech, na horách, hráli hry, blbli, smáli se a dováděli.  A i když si to člověk nepřipouští, mohl se můj život odehrávat úplně, ale úplně jinak.

Tam, kde nyní jsem, je výsledek jejich lásky, jejich péče, obětavosti, starostí, odříkání a těžkostí. Nikdy jsem si neuvědomil, že moji rodiče i se svým handicapem zvládli mnohem víc, než někteří „normální lidé“.

Proto chci říci jen jedno: Mámo, Táto, děkuji!

Napiš mi komentář

%d blogerům se to líbí: