Epilog, který mne rozplakal

Epilog, který mne rozplakal

Na fantastické (a zdarma 🙂 ) dovolené s Klukama na tripu v Itálii jsem si četl knížku Synchronicita: skrytá moc zvláštní série náhod. První třetina knihy rezonovala s tím, co se v posledních měsících kolem mě dělo. Ta zbývající část mi přišla už moc esoterická – jenže kdykoli jsem knížku chtěl odložit, tak mi něco říkalo, že ji mám dočíst. Téměř na konci si říkám „Asi nějaká blbá nápověda“, až jsem se dostal k posledním třem stranám, které mě rozsekaly, rozplakaly a ve finále svým způsobem uklidnily. Epilog. Nesmírně mi rezonoval s tím, co jsem prožíval v posledních týdnech, s tím, jak vnímám svůj život, svoji budoucnost.

Neprozradím vám, co v příběhu vidím já, možná vás osloví, či inspiruje stejně, možná ne. Pokud chcete, podělte se v diskuzi pod článkem.

Synchronicita

Epilog

Následuje příběh, který si vyprávěli chasidé.* Slyšel jsem ho před lety a dosud mi nevymizel z paměti. Cítím jeho hloubku a nepřestávám o něm přemítat, i když dodnes nemám jistotu, zda jsem mu plně porozuměl. Sdílím tuto historku v závěru knihy s čtenáři, protože jsem přesvědčený, že poslouží jako radostná ukázka synchronicity náboženských otázek, duchovního vědomí a moci vitální energie.

(* Výraz chasid znamená „zbožný“. Židovské hnutí chasidismus vzniklo počátkem 18. století v Haliči. Od typického východoevropského judaismu se lišilo kladením důrazu na radost z každodenní činnosti a na hluboký náboženský prožitek (neboť Boží přítomnost proniká celým světem) – na radost a pokoru. Původně šlo o hnutí lidové, venkovské. Během pozdějšího vývoje se stalo extrémní formou ortodoxního judaismu.)

Ke konci prvního desetiletí 19. století se jeden mladý rabín z polské rolnické obce ocitl v úzkých, protože ho příslušníci místní kongregace začali zasypávat nezvykle těžkými teologickými otázkami, na něž neznal odpověď. I když v tamním štetlu (obvykle východoevropská obec, v níž většinu obyvatelstva tvořili Židé, kteří tam přísně zachovávali svoje tradice) žili jen prostí zemědělci a pastevci, tito lidé často hloubali nad otázkami typu: „Proč je na světě utrpení a zlo? Proč Bůh nezasáhne, aby zachránil nevinné? Proč se dějí pogromy? Jaký je primární význam paschy? Co se stane po smrti?“ Na ješivě (doslova „zasedání“ nebo „sezení“ je židovská škola vyššího vzdělání, určená zejména pro studování Talmudu a židovského náboženského práva – halachy) mladík příliš důvtipným studentem seminářů nebyl, a tak ani ve svém rabínském postavení mnoho odpovědí vůbec neznal. Byly chvíle, kdy mlhavě chápal i samotné otázky. Vzpomněl si však na svého nejlepšího profesora, stařičkého, ale vynikajícího moudrého rabína. Jednoho dne mu napsal dopis, poprosil ho, zda by některý večer nenavštívil jejich šul, synagogu, a při té příležitosti, zda by mu všechny ty udivující dotazy nemohl zodpovědět. Byl vskutku příjemně překvapený, když veliký rabín svolil.

Za měsíc to v celé kongregaci šumělo vzrušením. Konečně se měly všechny religiózní otázky zodpovědět ke všeobecné spokojenosti. Když krakovský mudrc s bílým plnovousem a nachýlenými rameny vstoupil, lidé již s posvátnou úctou a zanícenou pozorností seděli ve svatostánku ozářeném světlem svíček. Stařec kráčel synagogou a zastavil se mlčky před bimou (pódium uprostřed hlavního sálu modlitebny, na němž stojí čtecí stůl, kde se předčítá Tóra). Po chvilce rozjímání se tiše posadil na hrubě opracovanou dřevěnou židli naproti lidem. Promluvil slabým hlasem, jenže v napjatém tichu plném očekávání byl slyšet dobře: „Chci si vyslechnout vaše dotazy, a pak je zodpovím – ne jeden po druhém, zodpovím je, až si je vyslechnu všechny.“

Členové místní kongregace jeden po druhém povstávali a kladli dotazy. Přemýšleli přitom, zda si je rabín, i když nepochybně poslouchal pozorně, dokáže zapamatovat všechny. Poté, co každý, kdo chtěl předložit svoji hádanku, tak učinil, moudrý stařec se zahleděl do shromážděného publika a zeptal se, jestli ještě někdo chce položit nějakou otázku. V odpověď se rozhostilo ticho, bezdeché mlčení těch, kdo dlouho čekali na svoje zadostiučinění a nyní se měli dočkat. „Dobře,“ zamumlal, „teď tedy zodpovím každou jednotlivou otázku.“ Malá kongregace se přichystala, lidé se k učiteli naklonili, natahovali krky, uši našpicované, oči žhnoucí jistotou, že se jejich dlouhodobé problémy konečně vyřeší.

Starý rabín jim s nesmírnou laskavostí jejich naléhavé pohledy oplatil. Začal si broukat místní nigun, lidový popěvek používaný při bohoslužbách k navození zbožného stavu mysli. Lidé na něho zírali, pak se podívali po sobě. Co to má znamenat? Že by broukání chápal jako prolog k zodpovězení otázek? Nudil se? Jejich postarší duchovní průvodce však bez jediného vysvětlení pokračoval v pobrukování onoho pro ně tak známého popěvku.

Po nějaké době si v souladu s rabínem začali diváci broukat také. Někteří vytáhli housličky a flétničky a jali se ostatní nevtíravé doprovázet. Netrvalo dlouho a lidé se postupně začali pohupovat, tancovat a z načatého večera se vyvinula veselice plná smíchu a radosti. Rabín zůstal sedět na židli, usmíval se, podupával přitom do rytmu a neustále si broukal.

O něco později se lidé unavili, zvolnili tempo, odpočinuli si a opět ztichli. Nyní pohlédli na rabína tázavě. Zodpoví jim jejich otázky teď? A rabín promluvil. „Právě jsem vám zodpověděl všechny vaše otázky,“ prohlásil, uklonil se lidem a Tóře a odešel.

Z knihy Synchronicita: skrytá moc zvláštní série náhod, autor David Richo, vydalo nakladatelství Triton v roce 2009, ISBN:978-80-7387-204-5

Napiš mi komentář

%d blogerům se to líbí: