„Lituji toho, že jsem ji nenavštívila dřív, než zemřela.“ řekla moje babička při mé včerejší návštěvě. Když totiž byla před mnoha lety v nemocnici po úrazu páteře, tak se během mnohaměsíční rekonvalescence spřátelila s čipernou a veselou paní. Bydlela jen pár kilometrů za Brnem a tak se občas navštěvovaly. Párkrát se potkaly i v lázních a vždycky se na sebe těšily – dokonce natolik, že každá svému doktorovi vždy nakázala, kdyže jí má ten lázeňský termín napsat.
Časem se mezery mezi návštěvami stávaly delší a delší. „Víš, ono to cestování není jen tak“ říkávala babička, „Už jsem na to stará.“ V závěru loňského roku pevnou linku nikdo nezvedal. Téměř tři týdny. A v lednu babička ve schránce našla smuteční oznámení – paní náhle zemřela ve věku 92 let.
Mrzelo ji to a vyčítala si, že se měli vidět častěji. „Lituji toho, že jsem ji nenavštívila dřív, než zemřela“ řekla babička, „Mohla jsem se s ní tak alespoň rozloučit. Měla jsem za ní zajet.“ Bylo mi smutno.
Všímám si, že postupem času se pro mě stává „žití života“ čím dál tím víc důležitějším a důležitějším. Ono je fajn honit kariéru, peníze, majetky, trávit celé dny prací, nicméně to skutečně důležité je někde jinde…