Byl to zajímavej rok…

Byl to zajímavej rok…

Při vytváření svýho seznamu přání pro rok 2016 jsem si tak trochu bláznivě říkal, že chci za rok 2016 mít obrat takový, jaký jsem měl za celý svůj život. Během psaní si ťukám na čelo, ale… nakonec proč ne, že? Pár milionů sem, pár milionů tam… 🙂

Někdy před koncem loňskýho roku jsem konečně (trochu) uvěřil tomu, že mám na víc a začal místo flákání něco dělat. První firma, kterou se mi povedlo vybudovat, měla loni obrat 40 000 Kč. Letos atakuji 2 500 000 Kč. Druhou firmu jsem dostal z letošní nuly na prosincových 650 000 Kč. A v té třetí, ve které už dlouho pracuji to bylo něco přes 200 000 Kč (nic moc, vím – ale víte jak, není to moje firma :-). Přání se mi sice nesplnilo, ale na to, že můj dosud nejvyšší roční obrat byl necelý milion, tak si říkám, že jako celkem dobrý. Pro zajímavost – ten nejnižší roční obrat, v tomto případě z mého prvního zaměstnání, byl asi 15 000 Kč. Fakt, vydělal jsem patnáct tisíc. Za rok. 😀

Naučil jsem se, že se přinejmenším v první fázi budování firmy musím spolehnout sám na sebe, překonat úvodní překážky a zjistit, co všechno daná práce obnáší. Pak už můžu najít a dosadit ty správný lidi na ty správný místa. Přijde mi neuvěřitelný, že před rokem nebylo nic a teď zaměstnávám dva lidi a dalším šesti dávám práci. A jsou to samí super lidi, se kterýma se skvěle pracuje. Taky máme miniaturní nanokancelář, kde když rozpažím ruce, tak se skoro dotýkám protilehlých stěn (kdo ji viděl, tak se klátil smíchy) a plánujeme další lidi i kanceláře. A klienti nás žerou. Líbí se mi to.

Zjistil jsem taky, že nemá moc smysl poslouchat okolí, resp. maximálně si vyslechnout zpětnou vazbu, ale nebrat ji příliš vážně. Naprostá většina lidí mi totiž o mých byznysech zpočátku řekla, že v nich nemůžu uspět, že konkurence (stávající/nová), že legislativa, že létající sádroví trpaslíci, skvrny na slunci, že se jim to nezdá a kdesi cosi. Oni to ti lidi sice myslí dobře, jenže to posuzujou ze svýho úhlu pohledu, ze svejch zkušeností. A ty zásadní informace nemají. Připomíná mi to jeden starej vtip, kdy se baví dva chlapíci: „Kdybych tak jen poslouchal maminku, tak bych dnes byl někde jinde…“ — „A co ti říkala?“ — „Já nevím, já ji nikdy neposlouchal.“ 🙂 A jak vám moje skvělá máma potvrdí, já ji fakt nikdy neposlouchal. Však je taky ze mě chudák celá šedivá – a to vím, že to vždycky se mnou myslela dobře. 🙂

Bez toho, aniž bych neudělal spoustu chyb, nepročetl spoustu knih, neprošel si spoustou hodin koučování, kursů a výcviků, tak bych se nedostal tam, kde jsem teď. Jo, pravda, možná stačilo mnohem míň teorie a mnohem více praxe, ale… Dnes už se nebojím neúspěchu, mám díky němu spoustu zkušeností a znalostí. Například mi přijde jako naprosto normální investovat peníze a otestovat zájem na (pro většinu) totálně ujetém místě – v Íránu (tady mě fakt zajímá, kam to celý povede a moc se na to těším). 🙂

I když to vypadá strašně super, není tomu tak. Zaprvé obrat ≠ zisk. Tuhle se mi smál kamarád, že mám milionový obraty a ještě jsem z firmy neviděl ani korunu. Co mu mám povídat… Díky tomu, že veškerý zisk investuju zpátky, tak jsem jednička na trhu v Brně a v Praze i přes obrovskou konkurenci zajímavě rostu. A zadruhé, cesta k mým současným firmám vedla přes neúspěch té předcházející, vyrábějící zdravé nápoje. S oblibou říkám, že jsem měl továrnu na výrobu zdravých nápojů a nechávám se titulovat „pane továrníku“. 🙂 A taky přes neúspěchy mých dávných projektů (minutový rande a teambuilding – obojí úplně jinak). Tohle všechno mě formovalo a posouvalo dál.

Samozřejmě ne vše bylo pozitivní. Během roku jsem přišel o dva nejlepší kámoše (nejsme v kontaktu), pořídil si nový nepřátele, měl nejedno mizerný rande, řešil blbiny, hustě vynadal babí a dědovi, měl depky ze změny práce, vztahů a ze stresu si pořídil vobrovský lupy (jako na hlavě, ne zvětšovací). Taky sem nikde nebyl na dovolené, necvičil sem, nechodil na procházky a výlety a ne úplně fajn se stravoval. K tomu všemu taky mám na můj vkus mega dluhy. To mi taky nepřijde moc cajk a občas sem kvůli tomu neměl zrovna klidný spaní. Jo, jasně, většina z úvěrů je do super bydlení, ale i tak…

Asi nejhorší zážitek pro mě byl, když jsem vezl svýho kámoše, kterýho mám hodně rád, na pohotovost s křečemi v břiše. Skončilo to tak, že se v čekárně svalil ze židle, ležel na zemi, klepal se jak ratlík na mrazu, každý oko měl jinam, bílej jak pravej árijec, přerývaně dejchal, já ho držel za ruku a on mi slabým a roztřeseným hlasem opakoval: „Romane, já nechci umřít. Romane, já nechci umřít.“ Během tý chvilky sem zestárnul snad o deset let (jinak je v naprostým pořádku a ještě mi nadával, proč jsem to celý nefotil?!?).

Zhruba před měsícem na mě přišla menší krize, díky který sem si ale uvědomil, jak báječný lidi kolem sebe mám. A vlastně, že i já sám sem celkem fajn týpek (no jo, moje malý sebevědomí). 🙂 Taky jsem poznal skvělý lidi, pár jich nakopnul, další mi naprosto nečekaně děkovali, že se jim díky mě změnil život, pomáhal sem stavět stage na festivalu a taky si na něm zahrál. No dobře, zmáčknul jsem jedno tlačítko, ale taky přede mnou tancovalo několik set lidí, kdo z vás to má? 🙂

Poslední roky se řídím citátem Daga Hammarskjölda: Za vše, co bylo, děkuji. Všemu co bude, ano.“ Prostě vše, co se mi v životě děje, se dít má. Vše, ať už je to dobré, nebo špatné. Uznávám, není vůbec jednoduchý se tímhle řídit. Ale po zkušenostech, který mám, si uvědomuju, jak hluboká moudrost se za tím jednoduchým citátem skrývá…

Na začátku roku jsem absolutně netušil, kam to celý povede. Měl jsem strach, obavy, nevěděl jsem, jestli to zvládnu. Znalosti, zkušenosti a odvahu jsem sbíral postupně. Pořád mi to nepřipadá jako nic moc extra (však mi moje koučka za to moje nízký sebevědomí neustále nadává), nicméně nyní si přijdu mnohem víc spokojenější a sebejistější, než kdykoli předtím. Zažil jsem vzestupy a pády, vrcholy a údolí, radost a smutek, smích a pláč, nejistotu a jiskřičky naděje… neměnil bych. Dnes už ne. Spíš si říkám, že jsem se měl odvážit mnohem dřív. Mám za to, že hodně lidí je na tom podobně. Proto Vám přeji, abyste si šli za svými sny, za svou cestou. Ať už je jakákoli. Myslím, že pokud se odhodláte, bude se Vám líbit. Odhodláte se?

P.S.: A vůbec – ten celoživotní obrat prostě za jeden rok musím překonat. Vzhledem k tomu, že v roce 2017 mám v plánu založit další dvě firmy, tak by se to mohlo podařit, což? 😉

Napiš mi komentář

%d blogerům se to líbí: