Moje první deníkové záznamy sahají až do roku 2014, ale pravidelně každý týden píšu od 8. 5. 2017. Každou neděli večer se posadím k počítači, shrnu události týdne, popíšu své pocity a přidám jednu fotografii pořízenou během týdne (díky tomu jsem vlastně začal více zachytávat náhodné momentky z života). Někdy mi stačí pár odstavců, jindy se rozepíšu podrobněji. Důležité je pro mě zachytit všechny aspekty mého života – dobré i špatné, pracovní i soukromé, myšlenky i emoce.

Na konci každého roku si pak přečtu všechny záznamy zpětně (jo, jo, za pár let to bude práce na několik hodin). Získám tak jedinečný vhled do svého vlastního růstu a proběhlých změn. Uvědomil jsem si hodnotu času a jak se postupně vyvíjím. Fotografie z minulosti mi často připomenou zapomenuté události a dávají mému zpětnému pohledu nový kontext (i když někdy čučím a nechápu, proč jsem právě danou fotku vybral 🙂).

Deník se stal jedinou činností, které se dlouhodobě pravidelně a bez přestávky věnuji. Díky němu vnímám spoustu malých posunů, kterých jsem dosáhl, a také to, jak těžké to mnohdy bylo. Naučil jsem se, že některé události, které pro mě byly v daný moment náročné a těžké, byly zpětným pohledem právě ty, které jsem ke svému růstu potřeboval. Jasně, člověk u sebe vnímá hlavně ty velké posuny, ale já díky deníku vidím, že někdy trvalo docela dlouho, než se nějaká „velká“ věc stala (a že by to bez těch “maličkostí” vlastně nešlo). Bez deníku bych si toho vůbec nevšimnul.

Na psaní používám Microsoft OneNote, který je zdarma (a zálohuji si jej v cloudu). Nastavený jej mám tak, že oddíly v něm mám jako jednotlivé roky a samostatné stránky pak jako měsíce.

A jak to děláte vy? 🙂

Mnozí z nás vděčnost mají, ale současně i s nevděčností.

Násobme jedničku s nulou. A jako výsledek máme, bohužel, matematicky co?

Prázdné místo.

Jestli dovolíte, tak pronesu přípitek.

Nemyslím si, že znám tajemství vesmíru. Že rozumím tomu, proč jsou věci, jak jsou. Ale z vlastní zkušenosti vím tohle.

Dobrým lidem se dějí příšerné věci. Každý den.

Nemoc.

Násilí.

Ztráta.

Ale podstatné není samotné utrpení.

Jde o to, jak se s ním vyrovnáme.

Společně.

Jak zakládáme nové firmy a v těch déle fungujících děláme změny, občas jsme na úřadech, bankách i u notáře slyšeli povzdechy, že se jich lidé ptají pořád dokola na to samé. Tak mě napadlo napsat jednoduchou příručku Jak založit vlastní firmu, která by všechno vysvětlila (plus do ní horem dolem nacpat reklamu na moje firmy) a tu na těchto místech rozdávat. Jednoduchý jak facka, tisk brožury za pár kaček, tisíce klientů a děkovných dopisů a zejtra sem milionář. Jo, jo, opět jsem si to představoval jak Hurvínek válku. Ne, nepoučil jsem se. Někdy jsem poněkud natvrdlý.

Když byla příručka už skoro hotová, zjistil jsem, že tyto instituce nemůžou jen tak rozdávat cizí materiály (aha!) a já měl po ptákách. A to jsem si maloval krásný plány o stovkách distribučních míst! No nic. Kvůli nevýhodným podmínkám  vydavatelů jsem se nakonec rozhodl celý náklad připravit a vytisknout sám. Takže jsem se vlastně omylem sám stal vydavatelem - Ofiguide.

Když už komplet s hotovou knížkou v ruce obrážím vydavatele a nakladatele (přecijen o distribuci knih nic nevím), tak na mě koukají docela vyjeveně. Jak jsem později pochopil, standard na trhu jsou zmatená individua, která vydavatelům cpou tři stránky podivnýho textu a tvrdí, že to je budoucí mega bestseller, Harry Potter hadr! Jenže jednak to prý bývají nečitelný bláboly a když už to za něco stojí, tak autoři nejsou schopni texty dopsat. Byly to celkem vtipný setkání, kdy mě vlastně vnímali jako konkurenta (=novýho nakladatele), opatrně říkali, že ta knížka vypadá "docela dobře" a moc se nechtěli dělit o know-how a tipy :o) No nic, nakonec jednání nedopadnou a knížku posílám do distribuce také sám.

Věděl jsem, že první knížka nemá potenciál být bestsellerem - jednoduše proto, že na trhu je poměrně málo lidí, co zakládají svou první firmu, chtějí si o tom předem něco přečíst a ještě jsou ochotni si koupit knížku. Proto od začátku počítám s tím, že knížky vydám dvě - a pak to celé vyhodnotím, jestli chci ve vydávání pokračovat, nebo ne. A když tak přemýšlím nad tím, co bych jako podnikatel uvítal, vytane mi na mysli onen nepřející konkurent a kontrola z živnostenského úřadu "na základě vlastního vyhodnocení". A název Jak se připravit na kontroly z úřadů byl na světě…

Z jedněch jsem měl depku, z druhých těžkou hlavu, další mě rozesmály, některé rozplakaly a jiné přinutily k zamyšlení. Zde je máte!

Anthony de Mello: Bdělost

Zpočátku jsem tohoto jezuitského kněze nechápal – pořád říkal: „Probuďte se! Probuďte se! Lidé spí a ty se musíš probudit!“ Jenže jak jsem se dostával hlouběji, začínalo mi vše dávat smysl a mě se zbořil svět. A transformoval. Autor mi ukázal zcela jiný pohled na svět, přátelství, vztahy, život, žití… Kongregace pro nauku víry dokonce vydala stanovisko, ve kterém konstatuje, že části jeho díla se vzdalují od křesťanské víry a jsou neslučitelné s katolickou naukou.

Docela dlouho jsem tuhle knížku zpracovával a trvalo bezmála tři roky, než jsem se odvážil ji přečíst znovu. Pokud k vám tahle knížka „přijde“, užijte si ji… 

Bronnie Ware: Čeho před smrtí nejvíce litujeme

Velmi inspirativní kniha australské písničkářky mě oslovila v době, kdy jsem začal uvažovat nad tím, jak budu hodnotit svůj život na smrtelné posteli. Budu litovat toho jak jsem prožil svůj život? Co mám dělat pro to, aby to tak nebylo?

Autorka dlouho pracovala s umírajícími lidmi a z jejich podobných životních příběhů vznikl seznam „Pět věcí, kterých před smrtí nejvíce litujeme“. Teprve později vznikla její kniha. Díky ní vnímám umírání a smrt jako přirozenou součást života. 

Navíc jsem si uvědomil, že svého života nechci litovat – a její seznam mi pomáhá zaměřit se na to skutečně důležité.

Anthony de Mello: Minutové nesmyly

Knížka plná krátkých a hlubokých příběhů k zamyšlení. Obdivuji někoho, kdo je dokáže vymyslet a ukrýt do nich poselství. Zde jsou mé dva oblíbené:

Vesnický kovář si našel učedníka ochotného těžce pracovat za málo peněz. Ihned začal chlapce zaučovat: „Když vytáhnu kov z ohně, položím ho na kovadlinu; a jakmile kývnu hlavou, praštíš do ní kladivem.“ Učedník udělal přesně to, o čem si myslel, že ho kovář učí. Druhý den byl vesnickým kovářem on.

Mistr prohlašoval, že svět, který většina lidí vidí, není svět Skutečnosti, ale svět vzniklý v jejich hlavách. Když se s ním o tom jeden učenec přišel přít, Mistr položil na zem dva klacíky ve tvaru písmene T a zeptal se: „Co vidíš?“. „Písmeno T,“ pravil učenec. „Přesně, jak jsem si myslel,“ povídá Mistr. „Nic takového, jako písmeno T tu není; to je symbol ve tvé hlavě. To, co máš před sebou, jsou dvě ulomené větévky v podobě klacíků.“

Dan Ariely: Jak drahé je zdarma?, Jak drahá je nepoctivost?, Jak drahá je intuice?

Knihy tohoto behaviorálního ekonoma doslova hltám. Má úžasný dar převést vědecké výzkumy do vtipné formy – člověk se zasměje, pobaví, inspiruje.

Autor si například ověřil, že podvědomé programování má na nás mnohem větší vliv, než jsme si ochotni připustit. Například skupina lidí, kteří skládali Scrabble se slovy Florida (typické útočiště důchodců), penze, stáří, odcházeli poté z budovy mnohem pomaleji než druhá skupina, která skládala slova dravost, mládí, vytrvalost!

Další z výzkumů: lidé dostali energydrink (placebo) SoBe, který „prokazatelně zvyšuje mentální schopnosti svých konzumentů“ (text na letáčku). Ti, kteří jej kupovali za vysokou cenu měli výsledky v průměru o 33% lepší! Ti, co jej měli za malou cenu se zlepšili o 10%.

„Ale Jorgene,“ promluvil biskup mírně. „Kdybychom stáli pouze před úkoly zaručujícími úspěch, jací bychom pak byli?“

Myšlenka byla poměrně jednoduchá - za ty roky ve financích, vlastním podnikání a pozorování stovek jiných si všímám, že lidé většinou řeší to, jak peníze vydělat, ale už jen naprostý minimum času věnují tomu, jak ty vydělané peníze ochránit, případně rozmnožit. Jednou jsme to ze srandy počítali a za celý život je to cca 90 000 hodin věnovaných vydělávání peněz a cca 50 hodin věnovaných jejich ochraně, zpravidla ve formě schůzky s finančním poradcem. No a celý to obvykle skončí pojistkou na blbost, auto, byt, rizikovým pojištěním a nějakou formou spoření. No řekněte, nepřijde vám to divný? Devadesát tisíc versus padesát? A není to málo, Antone Pavloviči?

Problém je, že obecně všichni přemýšlíme strašně omezeně, moc si nedovedeme představit černé scénáře a když už ano, tak se na to nepřipravujeme, ale řídíme zkratkou "tak asi by se to mohlo stát, ale…". Dobrým příkladem je koronakrize - to, co bylo do tý doby nepředstavitelný, bylo o pár týdnů normou. 

Přijde mi to trochu bláznivý. Každej, s kým se o tom bavím mi říkal, že takto o tom ještě nepřemýšlel a vlastně ani netuší, jak by mohl komplexně ochránit svůj soukromý, či podnikatelský majetek. Když nastiňuju možný řešení, tak mi všichni říkají - Jak to bude, hned pošli odkaz, to mě fakt zajímá!

Pojal jsem to zbytečně velkolepě, zabralo to zbytečně moc času, úsilí, peněz, výsledek veškerý žádný a tak je nyní projekt zrušen.

Nemůžu ti zaručit, že uspěješ, ale aspoň ti zajistím další šanci u pohovoru.

--- Jak vám můžu poděkovat?

Uspěj v životě.

• Místní šetření a prohlídka prostor, v pořádku.

• Nemáte označenou firmu! No, neměli jsme, protože se firma stěhovala z jedné adresy na druhou a my nové štítky pro všechny děláme hromadně na začátku měsíce. Samozřejmě, kontrola přišla v mezidobí. Pokuta.

• Prokažte právní důvod k užívání prostor. Ukazuji výpisy z katastru nemovitostí, v pořádku.

• Máte chybně označené faktury! Asi nejvtipnější moment - po změně sídla jsme změnili adresu všude, kde se dalo, akorát jsem zapomněl na fakturační program, takže se 14 faktur vystavilo se starou adresou. Nevšiml jsem si toho já, nevšimla si toho kolegyně v kanceláři, nevšimli si toho klienti, nevšimla si toho asistentka našeho daňového poradce a dokonce si toho nevšiml ani náš daňový poradce. Všimla si toho paní kontrolorka. Pokuta.

• Kontrola správnosti informací na webu, v pořádku. 

Pokuty byly malé a asi bych se mohl hádat, že jsou za naprosto bagatelní věci a docílit tak jejich zrušení, ale něco mi říkalo, ať to nechám být. Při psaní knížky se od různých úředníků z celé republiky opatrně dozvídám, že "je tlak shora na výkon" a "výkon = provedené kontroly a rozdané pokuty". Do té doby jsem moc nevěřil článkům v novinách, že pokud mají úředníci "výkon", tak taky mají nárok na odměny, ale opak se ukázal pravdou. Bohužel, problém není na straně samotných úředníků, ale v nastaveném systému. Jak mi naznačilo pár protřelých právníků, kteří už pár krizí zažili, tak po koronavirové krizi, kdy stát bude hledat peníze všude možně, bude tlak na "výkon" násobně větší. Bohužel, o to hůř pro nepřipravené podnikatele.

Nově vzniklá firma Virtuanum má úplně jiný byznysmodel - mimo jiné za pevnou cenu nabízí sídlo na celý život. Prostě zaplatíte 4 999 Kč a máte sídlo napořád. Nicméně přebírat a skenovat poštu jsme plánovali jen první rok a pokud byste chtěli další, tak už byste zaplatili 129 Kč měsíčně. Dobrý ne? Jenže nám to vůbec nikdo nevěřil. Prostě si lidi srovnali ceny za virtuální sídlo - od necelých tří (u Ofiga, že ano), až po drahá sídla za cca dvacet tisíc za rok a najednou tu sou jakýsi podvodníci - Virtuanum - a ti to maj za pět táců nafurt, třeba na 100 let. Jasnej podvod, neasi, na nás si nepřijdete!

Lámal jsem si hlavu, jak to vyřešit, jak to lidem vysvětlit. Nic nepomáhalo, takže jsme zhoršili služby - cena zůstala stejná, jen už to nebylo sídlo na celý život, ale jen na 10 let. Nevěřil jsem, ale místo dotazů "Jak vám mám věřit, že nejste podvodníci, když to jinde mají dražší?" začaly rovnou chodit objednávky. Ha! Nevěřili jste mi, tak to teď máte horší, dobře vám tak! :o)

Touhle dobou se začaly rodit zárodky projektu Ofiguide. Jak píšu v úvodu knížky Jak se připravit na kontroly z úřadů: Nastudování všech povinností, které musí firma splnit, přišlo na řadu teprve ve chvíli, kdy jsme měli spustit nový produkt. Tušil jsem, že se naší konkurenci nebude líbit a že není nic jednoduššího než na nás udáním poslat kontrolu. A já chtěl být na takovou nečekanou návštěvu připraven. Tím to celé začalo: bezpečnost zdraví a práce, licence na hudbu, ochrana osobních údajů… a pak v závěru: Ptáte se, jestli na nás konkurent nakonec skutečně poslal kontrolu na udání? Poslal. A já jsem dnes rád, že jsem si své práva a povinnosti nastudoval. Dodalo mi to klid a věřím, že to prospělo celé firmě.

Jojo, konkurentovi málem praskla žilka, když nám telefonoval, nadával, pak vyhrožoval a nakonec začal spamovat všechny naše klienty v Ofigu dopisy, že jsme podezřelá firma a ať si na nás dají pozor (posílal to klientům na domácí adresy).

Největší sranda je v tom, že dodnes vůbec (ale vůbec) nepochopil naše služby a snažil se klientům "vysvětlit", že my jsme ti špatní a on ten se svatozáří. Třebas si zakládáme na tom, že pokud zjistíme, že někdo v našem sídle dělá podvody, tak jej nemilosrdně vykopneme. Děláme to jako jediní na trhu a vyplácí se to. Samozřejmě kompletně skenujeme doručenou poštu, takže musíme mít možnost obálky otevírat. Mohli jsme se potrhat smíchy, když nám klienti ty jeho výtvory průběžně posílali s komentáři od "Píše nám nějaký divný pán." až po "Ten borec je úplnej debil!". Furt hledal nějakou optimální variantu, takže máme nastřádaných asi šest různých verzí.

Před několika týdny jsem si k ranním novinám uvařil kávu a posadil se, že si poslechnu rádio. Jak jsem ladil různé stanice, upoutal náhle mou pozornost sametový hlas nějakého staršího muže. Vyprávěl něco o tisíci kuliček. To mě zaujalo, zesílil jsem zvuk a opřel se v křesle.

Dobře, říkal ten stařík, klidně se vsadím, že jste v práci hodně vytíženi. Včera, dneska, zítra. A třeba vám za to i dost platí. Jenže za ty peníze si kupuji váš život. Jen se zamyslete, je to čas, který netrávíte s těmi, které máte rádi, se svými blízkými. Za nic vám neuvěřím, že opravdu musíte pracovat celou tu dobu, abyste se uživili. Pracujete, abyste uspokojili svá přání. Musíte ale vědět, že je to uzavřený kruh – čím více peněz, tím více toho budete chtít a tím více budete pracovat, abyste měli ještě víc.

Je třeba dokázat se sám sebe v jisté chvíli zeptat: „Opravdu potřebují tu či onu věc – například nové auto – tak nutně?“ A říci si, zda jste kvůli tomu ochotni promeškat první taneční vystoupení své dcery nebo synův sportovní závod. Dovolte mi povyprávět vám o něčem, co mi reálné pomohlo pamatovat si a zachovat to hlavni v mém životě. A začal vysvětlovat svou „teorii tisíce kuliček“:

Podívejte, já jsem si jednoho krásného dne sedl a trochu jsem počítal. Člověk žije v průměru 75 let. Vím, někdo žije méně, jiný delší dobu. Ale průměr je 75 let. Když 75 násobím 52 (to je počet nedělí v roce), dostanu 3 900 – tolik nedělí v životě máme. Když jsem se nad tím zamyslel, bylo 1 mi pětapadesát. Znamenalo to, že už jsem prožil přibližně 2 900 nedělí. A zbylo mi jich jen 1 000.

Šel jsem kvůli tomu do hračkářství a koupil jsem 1 000 malých plastových kuliček. Nasypal jsem je všechny do průhledné nádoby. A pak jsem každou neděli vytahoval a zahazoval jednu kuličku. Všiml jsem si, že když jsem to dělal, když jsem viděl, jak se počet kuliček zmenšuje, začal jsem věnovat víc pozornosti skutečným hodnotám v životě.

Není silnějšího prostředku, než vidět, jak se zmenšuje počet dní, které ti byly souzeny! A teď mi dovolte ještě poslední myšlenku, o kterou bych se dnes s vámi rád podělil, než půjdu obejmout svou milovanou ženu a půjdu s ní na procházku.

Dneska ráno jsem z té nádoby vyndal poslední kuličku… A proto každý následující den je pro mě dar. Přijímám ho s vděčností a svým blízkým a milovaným lidem dávám teplo a radost. Víte, myslím si, že to je jediný možný způsob prožití života. Ničeho nelituji. Rád jsem si s vámi popovídal, ale teď už musím spěchat k rodině. Věřím, že se ještě uvidíme.

Zamyslel jsem se. Měl jsem skutečné o čem přemýšlet. Plánoval jsem dneska zaskočit do práce ne na moc dlouho, bylo třeba dělat na jednom projektu. Pak jsem si chtěl s přáteli zajít do klubu. Místo toho jsem šel nahoru a probudil svou ženu něžným polibkem:

• Vstávej, drahoušku, pojedeme si s dětmi udělat piknik.

• Co se stalo, zlato?

• Nic zvláštního, jen jsem si zkrátka řekl, že jsme už dávno nebyli o víkendu všichni spolu. A taky se chci zastavit v hračkářství. Potřebují koupit plastové kuličky…

Zdroj: vůbec netuším

Někdy před koncem loňskýho roku jsem konečně (trochu) uvěřil tomu, že mám na víc a začal místo flákání něco dělat. První firma, kterou se mi povedlo vybudovat, měla loni obrat 40 000 Kč. Letos atakuji 2 500 000 Kč. Druhou firmu jsem dostal z letošní nuly na prosincových 650 000 Kč. A v té třetí, ve které už dlouho pracuji to bylo něco přes 200 000 Kč (nic moc, vím – ale víte jak, není to moje firma :-). Přání se mi sice nesplnilo, ale na to, že můj dosud nejvyšší roční obrat byl necelý milion, tak si říkám, že jako celkem dobrý. Pro zajímavost – ten nejnižší roční obrat, v tomto případě z mého prvního zaměstnání, byl asi 15 000 Kč. Fakt, vydělal jsem patnáct tisíc. Za rok. :-)

Naučil jsem se, že se přinejmenším v první fázi budování firmy musím spolehnout sám na sebe, překonat úvodní překážky a zjistit, co všechno daná práce obnáší. Pak už můžu najít a dosadit ty správný lidi na ty správný místa. Přijde mi neuvěřitelný, že před rokem nebylo nic a teď zaměstnávám dva lidi a dalším šesti dávám práci. A jsou to samí super lidi, se kterýma se skvěle pracuje. Taky máme miniaturní nanokancelář, kde když rozpažím ruce, tak se skoro dotýkám protilehlých stěn (kdo ji viděl, tak se klátil smíchy) a plánujeme další lidi i kanceláře. A klienti nás žerou. Líbí se mi to.

Zjistil jsem taky, že nemá moc smysl poslouchat okolí, resp. maximálně si vyslechnout zpětnou vazbu, ale nebrat ji příliš vážně. Naprostá většina lidí mi totiž o mých byznysech zpočátku řekla, že v nich nemůžu uspět, že konkurence (stávající/nová), že legislativa, že létající sádroví trpaslíci, skvrny na slunci, že se jim to nezdá a kdesi cosi. Oni to ti lidi sice myslí dobře, jenže to posuzujou ze svýho úhlu pohledu, ze svejch zkušeností. A ty zásadní informace nemají. Připomíná mi to jeden starej vtip, kdy se baví dva chlapíci: „Kdybych tak jen poslouchal maminku, tak bych dnes byl někde jinde…“ — „A co ti říkala?“ — „Já nevím, já ji nikdy neposlouchal.“ :-) A jak vám moje skvělá máma potvrdí, já ji fakt nikdy neposlouchal. Však je taky ze mě chudák celá šedivá – a to vím, že to vždycky se mnou myslela dobře. :-)

Bez toho, aniž bych neudělal spoustu chyb, nepročetl spoustu knih, neprošel si spoustou hodin koučování, kursů a výcviků, tak bych se nedostal tam, kde jsem teď. Jo, pravda, možná stačilo mnohem míň teorie a mnohem více praxe, ale… Dnes už se nebojím neúspěchu, mám díky němu spoustu zkušeností a znalostí. Například mi přijde jako naprosto normální investovat peníze a otestovat zájem na (pro většinu) totálně ujetém místě – v Íránu (tady mě fakt zajímá, kam to celý povede a moc se na to těším). :-)

I když to vypadá strašně super, není tomu tak. Zaprvé obrat ≠ zisk. Tuhle se mi smál kamarád, že mám milionový obraty a ještě jsem z firmy neviděl ani korunu. Co mu mám povídat… Díky tomu, že veškerý zisk investuju zpátky, tak jsem jednička na trhu v Brně a v Praze i přes obrovskou konkurenci zajímavě rostu. A zadruhé, cesta k mým současným firmám vedla přes neúspěch té předcházející, vyrábějící zdravé nápoje. S oblibou říkám, že jsem měl továrnu na výrobu zdravých nápojů a nechávám se titulovat „pane továrníku“. :-) A taky přes neúspěchy mých dávných projektů (minutový rande a teambuilding – obojí úplně jinak). Tohle všechno mě formovalo a posouvalo dál.

Samozřejmě ne vše bylo pozitivní. Během roku jsem přišel o dva nejlepší kámoše (nejsme v kontaktu), pořídil si nový nepřátele, měl nejedno mizerný rande, řešil blbiny, hustě vynadal babí a dědovi, měl depky ze změny práce, vztahů a ze stresu si pořídil vobrovský lupy (jako na hlavě, ne zvětšovací). Taky sem nikde nebyl na dovolené, necvičil sem, nechodil na procházky a výlety a ne úplně fajn se stravoval. K tomu všemu taky mám na můj vkus mega dluhy. To mi taky nepřijde moc cajk a občas sem kvůli tomu neměl zrovna klidný spaní. Jo, jasně, většina z úvěrů je do super bydlení, ale i tak…

Asi nejhorší zážitek pro mě byl, když jsem vezl svýho kámoše, kterýho mám hodně rád, na pohotovost s křečemi v břiše. Skončilo to tak, že se v čekárně svalil ze židle, ležel na zemi, klepal se jak ratlík na mrazu, každý oko měl jinam, bílej jak pravej árijec, přerývaně dejchal, já ho držel za ruku a on mi slabým a roztřeseným hlasem opakoval: „Romane, já nechci umřít. Romane, já nechci umřít.“ Během tý chvilky sem zestárnul snad o deset let (jinak je v naprostým pořádku a ještě mi nadával, proč jsem to celý nefotil?!?).

Zhruba před měsícem na mě přišla menší krize, díky který sem si ale uvědomil, jak báječný lidi kolem sebe mám. A vlastně, že i já sám sem celkem fajn týpek (no jo, moje malý sebevědomí). :-) Taky jsem poznal skvělý lidi, pár jich nakopnul, další mi naprosto nečekaně děkovali, že se jim díky mě změnil život, pomáhal sem stavět stage na festivalu a taky si na něm zahrál. No dobře, zmáčknul jsem jedno tlačítko, ale taky přede mnou tancovalo několik set lidí, kdo z vás to má? :-)

Poslední roky se řídím citátem Daga Hammarskjölda: „Za vše, co bylo, děkuji. Všemu co bude, ano.“ Prostě vše, co se mi v životě děje, se dít má. Vše, ať už je to dobré, nebo špatné. Uznávám, není vůbec jednoduchý se tímhle řídit. Ale po zkušenostech, který mám, si uvědomuju, jak hluboká moudrost se za tím jednoduchým citátem skrývá…

Na začátku roku jsem absolutně netušil, kam to celý povede. Měl jsem strach, obavy, nevěděl jsem, jestli to zvládnu. Znalosti, zkušenosti a odvahu jsem sbíral postupně. Pořád mi to nepřipadá jako nic moc extra (však mi moje koučka za to moje nízký sebevědomí neustále nadává), nicméně nyní si přijdu mnohem víc spokojenější a sebejistější, než kdykoli předtím. Zažil jsem vzestupy a pády, vrcholy a údolí, radost a smutek, smích a pláč, nejistotu a jiskřičky naděje… neměnil bych. Dnes už ne. Spíš si říkám, že jsem se měl odvážit mnohem dřív. Mám za to, že hodně lidí je na tom podobně. Proto Vám přeji, abyste si šli za svými sny, za svou cestou. Ať už je jakákoli. Myslím, že pokud se odhodláte, bude se Vám líbit. Odhodláte se?

P.S.: A vůbec – ten celoživotní obrat prostě za jeden rok musím překonat. Vzhledem k tomu, že v roce 2017 mám v plánu založit další dvě firmy, tak by se to mohlo podařit, což? :-) :)

Nicméně mi Amazon jako prodejní platforma smysl dával, ale pouze za předpokladu, že budu mít něco, co mi v ideálním případě nikdo neokopíruje. Něco ne-masového, nebo unikátního, nebo patentovaného, nebo s komplikovanou výrobou. No, podnikat na Amazonu mi smysl sice dávalo, ale zpětně si myslím, že sem byl z těch reklam úplně zblblej a Hurvínek v koutku mysli našeptával, že to bude v pohodě. :o)

Na Amazonu jsem dodnes, mám tam přípravky na ekzematickou kůži, který mě osobně skvěle pomohly (žádný kecy, fakt), daný produkt můžu prodávat jen já a zažil jsem i pár vtipných momentů - třebas jsem dal komusi nahlédnout pod pokličku (měl mi spravovat účet), ten řekl že nemá zájem a o tři měsíce později se mě pokusil na Amazonu nahradit. Heh.

Časem se mezery mezi návštěvami stávaly delší a delší. „Víš, ono to cestování není jen tak“ říkávala babička, „Už jsem na to stará.“ V závěru loňského roku pevnou linku nikdo nezvedal. Téměř tři týdny. A v lednu babička ve schránce našla smuteční oznámení – paní náhle zemřela ve věku 92 let.

Mrzelo ji to a vyčítala si, že se měli vidět častěji. „Lituji toho, že jsem ji nenavštívila dřív, než zemřela“ řekla babička, „Mohla jsem se s ní tak alespoň rozloučit. Měla jsem za ní zajet.“ Bylo mi smutno.

Všímám si, že postupem času se pro mě stává „žití života“ čím dál tím víc důležitějším a důležitějším. Ono je fajn honit kariéru, peníze, majetky, trávit celé dny prací, nicméně to skutečně důležité je někde jinde…

Pravda je, že ve financích jsem se hodně naučil, hodně mi daly, ale už delší dobu mě vůbec nebavily a nenaplňovaly. Na mojí práci to taky bylo znát. Rozhoduji se s nimi praštit a jít do neznáma a rizika. Do Ofiga. Naplno. Na krku hypotéka, úvěry a v hlavě guláš, co budu dělat, když to nepůjde? Náklady držím na minimu, pracuji z domu, kolem sebe papíry, krabice, šanony… Veškeré vydělané peníze jdou zpět do firmy a já soukromě jedu na dluh - vyčerpávám kontokorent a špatně spím. Když to nevyjde, tak na tom budu ještě hůř, než předtím. 

Pořád mi přijde, že celý trh to dělá blbě, draze a nepružně. Jako první tak přicházíme s něčím, co by mě jako potenciálnímu klientovi dávalo smysl - všechny podstatné služby v jednom balíčku a za super cenu. Do té doby (a vlastně i dodnes) je standard mít nejlepší cenu pouze pokud si zaplatíte tři roky dopředu. A pošta, která vám přijde? Buď vám ji jednou za čas pošlou poštou, nebo si pro ni někam musíte zajít osobně. Dost nepraktický.

S Ofigo na to jdu jinak a v jedné ceně nabízím vše - tedy poskytnutí sídla, jeho správu, přebírání pošty, její kompletní naskenování a zaslání mailem. Za super cenu (dodnes za 199 Kč měsíčně) a bez víceletého úvazku. Počítám s tím, že naše služby se budou líbit tak 80 lidem ze 100 a zbývajícím naše striktní nastavení všech služeb nemusí vyhovovat. O pár měsíců později s pobavením zjišťuju, že naše největší konkurence snižuje ceny zhruba o čtvrtinu, ale zbytek mají při starém. Vtipné.

Přidávám další služby (zakládání firem, změny ve firmách), kolegy (asistent, infolinka) a byt nám už je malý. Hledám malou lowcostovou kancelář a daří se - máme miniaturní nanokancelář, kde když rozpažím ruce, tak se skoro dotýkám protilehlých stěn (kdo ji viděl, tak se klátil smíchy). Mít 8,97 metrů čtverečních za necelý tři litry se vším všudy v centru města? No nekup to! Jsme v ní tři a neustále si okopáváme kotníky.

Dělám svůj první úspěšný byznys obchod v realitách. Kupuju sklep, kam jsem chtěl ukládat firemní věci, který nutně nepotřebuju (protože přece nebudu brát větší kancelář, když tohle je levný, komplet moje a vyplatí se to!). Pěkná blbost, nějak mě nenapadlo, že furt jezdit sem a tam je poněkud nepraktický :o) Kdybyste někdo chtěl sklep 1m² u starýho Tesca, ozvěte se, jeden na prodej mám! :o)

Neustále přemýšlím, jak služby vylepšit. Ke skenování přidáváme ochranu klientů před nevyžádanou a podvodnou poštou - prostě pokud víme, že jde o spam, nebo podezřelý dopis, který z klienta chce vylákat peníze, tak jej rovnou skartujeme. Klient tak může klidně spát.

Myslel jsem si, že toho moc nebude, ale opak byl pravdou - na trhu je poměrně dost firem, které rovnou po založení pošlou nově vzniklé firmě pěknou řádku spamů a podvodných dopisů. Je to celých 30 centimetrů při každém skenování. Děláme si takovou vtipnou statistiku a od doby, co to sledujeme, tak jsme klientům ušetřili  5 676 178 Kč (souhrn částek na podvodných dopisech).

Postupně rosteme, nanokancelář nám nestačí (když se staví kamarádi, tak sedí na malým trezoru), proto přibíráme další. Ta je čtyřikrát větší a my první týdny nadáváme, jak je všechno daleko. No fakt, zatímco v té první je v dosahu ruky úplně všechno - tiskárna, voda, okno, koš, rychlovarná konvice, tak v té nové chodíme pro všechno sem a tam. První dny nás skoro i nohy bolely :o)

O roku 2016 pak píšu na blogu.

Prostě jeden hází kostkama (sčítají se) a druhej řekne jednu z variant – doprava, rovně, doleva. Takže buď zahnete na sedmé odbočce doleva, nebo na „rovně“ třeba minete deset odboček. A házíte znova. Hééj, byla to sranda. Pravda, po startu jsme několikrát projeli tou samou ulicí, páč padaly blbý kostky, ale naštěstí jsme záhy vyjeli z města. Za pochodu jsme museli vymýšlet pravidla – třeba jak na kruháči zahnout po osmý doleva? Nebo jak jet rovně, když dojedete na křižovatku ve tvaru T? A co taková polní cesta, vinoucí se kilometry daleko a mizící kdesi v lese – ta se taky počítá? Odbočka ke kravínu? Ale jako šikovní chlapci jsme vše zdárně vyřešili a užívali si jízdy.

Velký Karlov, Dyjákovice, Hodonice, Křidlůvky, … a náš favorit – Stošíkovice na Louce. Nikdy dřív jsme o těch vesničkách neslyšeli! Teď už si je pamatujem, některý i několikrát. A sledovat místní lid, kterak na vás vyjeveně čučí, když na „druhá vlevo“ krouží auto plný vysmátých borců po jejich mikronáměstíčku, tak to taky stojí za to.

Cestou zpátky narážíme na lány šípků a tak je oškubáváme pro svoje zimní zdraví. O něco později se stmívá, skočíme na večeři a míříme nazpět…

Musím říci, že to bylo ujetý a super. Manuál k cestovním kostkám jsme vytunili, vymysleli bonusový rozšíření základních dvou kostek, skvěle se pobavili, no prostě – normální den, ne?

A co vy, kdy pojedete na svoji Cestu bez cíle? :-)

Neprozradím vám, co v příběhu vidím já, možná vás osloví, či inspiruje stejně, možná ne. Pokud chcete, podělte se v komentářích pod článkem.

Epilog

Následuje příběh, který si vyprávěli chasidé.* Slyšel jsem ho před lety a dosud mi nevymizel z paměti. Cítím jeho hloubku a nepřestávám o něm přemítat, i když dodnes nemám jistotu, zda jsem mu plně porozuměl. Sdílím tuto historku v závěru knihy s čtenáři, protože jsem přesvědčený, že poslouží jako radostná ukázka synchronicity náboženských otázek, duchovního vědomí a moci vitální energie.

(* Výraz chasid znamená „zbožný“. Židovské hnutí chasidismus vzniklo počátkem 18. století v Haliči. Od typického východoevropského judaismu se lišilo kladením důrazu na radost z každodenní činnosti a na hluboký náboženský prožitek (neboť Boží přítomnost proniká celým světem) – na radost a pokoru. Původně šlo o hnutí lidové, venkovské. Během pozdějšího vývoje se stalo extrémní formou ortodoxního judaismu.)

Ke konci prvního desetiletí 19. století se jeden mladý rabín z polské rolnické obce ocitl v úzkých, protože ho příslušníci místní kongregace začali zasypávat nezvykle těžkými teologickými otázkami, na něž neznal odpověď. I když v tamním štetlu (obvykle východoevropská obec, v níž většinu obyvatelstva tvořili Židé, kteří tam přísně zachovávali svoje tradice) žili jen prostí zemědělci a pastevci, tito lidé často hloubali nad otázkami typu: „Proč je na světě utrpení a zlo? Proč Bůh nezasáhne, aby zachránil nevinné? Proč se dějí pogromy? Jaký je primární význam paschy? Co se stane po smrti?“ Na ješivě (doslova „zasedání“ nebo „sezení“ je židovská škola vyššího vzdělání, určená zejména pro studování Talmudu a židovského náboženského práva – halachy) mladík příliš důvtipným studentem seminářů nebyl, a tak ani ve svém rabínském postavení mnoho odpovědí vůbec neznal. Byly chvíle, kdy mlhavě chápal i samotné otázky. Vzpomněl si však na svého nejlepšího profesora, stařičkého, ale vynikajícího moudrého rabína. Jednoho dne mu napsal dopis, poprosil ho, zda by některý večer nenavštívil jejich šul, synagogu, a při té příležitosti, zda by mu všechny ty udivující dotazy nemohl zodpovědět. Byl vskutku příjemně překvapený, když veliký rabín svolil.

Za měsíc to v celé kongregaci šumělo vzrušením. Konečně se měly všechny religiózní otázky zodpovědět ke všeobecné spokojenosti. Když krakovský mudrc s bílým plnovousem a nachýlenými rameny vstoupil, lidé již s posvátnou úctou a zanícenou pozorností seděli ve svatostánku ozářeném světlem svíček. Stařec kráčel synagogou a zastavil se mlčky před bimou (pódium uprostřed hlavního sálu modlitebny, na němž stojí čtecí stůl, kde se předčítá Tóra). Po chvilce rozjímání se tiše posadil na hrubě opracovanou dřevěnou židli naproti lidem. Promluvil slabým hlasem, jenže v napjatém tichu plném očekávání byl slyšet dobře: „Chci si vyslechnout vaše dotazy, a pak je zodpovím – ne jeden po druhém, zodpovím je, až si je vyslechnu všechny.“

Členové místní kongregace jeden po druhém povstávali a kladli dotazy. Přemýšleli přitom, zda si je rabín, i když nepochybně poslouchal pozorně, dokáže zapamatovat všechny. Poté, co každý, kdo chtěl předložit svoji hádanku, tak učinil, moudrý stařec se zahleděl do shromážděného publika a zeptal se, jestli ještě někdo chce položit nějakou otázku. V odpověď se rozhostilo ticho, bezdeché mlčení těch, kdo dlouho čekali na svoje zadostiučinění a nyní se měli dočkat. „Dobře,“ zamumlal, „teď tedy zodpovím každou jednotlivou otázku.“ Malá kongregace se přichystala, lidé se k učiteli naklonili, natahovali krky, uši našpicované, oči žhnoucí jistotou, že se jejich dlouhodobé problémy konečně vyřeší.

Starý rabín jim s nesmírnou laskavostí jejich naléhavé pohledy oplatil. Začal si broukat místní nigun, lidový popěvek používaný při bohoslužbách k navození zbožného stavu mysli. Lidé na něho zírali, pak se podívali po sobě. Co to má znamenat? Že by broukání chápal jako prolog k zodpovězení otázek? Nudil se? Jejich postarší duchovní průvodce však bez jediného vysvětlení pokračoval v pobrukování onoho pro ně tak známého popěvku.

Po nějaké době si v souladu s rabínem začali diváci broukat také. Někteří vytáhli housličky a flétničky a jali se ostatní nevtíravé doprovázet. Netrvalo dlouho a lidé se postupně začali pohupovat, tancovat a z načatého večera se vyvinula veselice plná smíchu a radosti. Rabín zůstal sedět na židli, usmíval se, podupával přitom do rytmu a neustále si broukal.

O něco později se lidé unavili, zvolnili tempo, odpočinuli si a opět ztichli. Nyní pohlédli na rabína tázavě. Zodpoví jim jejich otázky teď? A rabín promluvil. „Právě jsem vám zodpověděl všechny vaše otázky,“ prohlásil, uklonil se lidem a Tóře a odešel.

Z knihy Synchronicita: skrytá moc zvláštní série náhod, autor David Richo, vydalo nakladatelství Triton v roce 2009, ISBN:978-80-7387-204-5

– „Všem není dopřáno.“
– „Jak to myslíš?“
– „Myslím, mít to tak, jak to máte vy.“ (hlavní hrdina Allan je svobodný, bezdětný a… stoletý)
– „Jdi za ní a řekni jí to. Člověk nikdy neví.“

Dnes už to vnímám jinak, ještě před rokem ale pro mě slovo změna znamenalo něco strašlivě dramatického, co člověku obrátí život naruby, změní hodnoty, nebo cokoli jiného, silného. Osobní rozvoj mě vždycky hodně bavil, však jsem taky do něj investoval spoustu času a energie. Jenže u lidí, kterými jsem pomáhal s nějakým problémem, jsem si všimnul jedné zvláštnosti. Chtěli udělat změnu, investovali čas do knížek, kursů, psychologů a podobně – ale většinou bez výsledku. Docela dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, čím to je. Nebylo to tím, že by na to neměli. Nebo tím, že by se snažili málo. Nebo přehnaně moc. Nebo měli špatného psychologa. Nebo… Až jsem se divil, jaká hloupost to byla. Bylo načase zjistit, jestli se má školící teorie dá uplatnit v praxi… 

Oslovil jsem 8 lidí s tím, že chci vytvořit naprosto dobrovolnou experimentální skupinu lidí, kteří chtějí ve svém životě změnu. Jakoukoli – malou či velkou, pracovní či osobní. Skupinu lidí, kteří nebudou přemýšlet nad tím, co dělají a prostě to budou tři měsíce dělat. S tím, že pokud nebudou plnit úkoly, vypadnou. Skupinu lidí, kteří budou k sobě maximálně upřímní a otevření. Vloni v dubnu jsme tak s programem začali.

Cílem nebylo nic menšího, než dramatická a trvalá změna podvědomí. Všichni máme společnou jednu věc – vždy jednáme jako člověk, za kterého se (podvědomě) považujeme. Znáte v životě někoho, kdo „má smůlu“? Jedna nehoda střídá druhou, problém střídá problém. Smolař si vždy najde způsob jak neuspět navzdory všem příznivým okolnostem. Nebo znáte někoho, kdo „má štěstí“? Tu výherní los, tam úžasná nabídka, támhle náhodné setkání s dávným kamarádem, které vyústí ve skvělou práci a dále pohodový život? Dítě štěstěny si vždy najde způsob jak uspět navzdory všem nepříznivým okolnostem. Rozdíl mezi oběma je jednoduchý – ten první ví, že má smůlu a že se to stejně nepovede. Ten druhý ví, že má štěstí (nebo že je v pohodě, chcete-li) a kdyby to náhodou nevyšlo teď, vyjde to příště a ještě lépe. Prostě jejich předchozí zkušenosti jim budou „dokazovat“, že obraz, který si o sobě vytvořili, je pravdivý. Tedy smolař bude mít více smůly a dítě štěstěny více štěstí.

Byla to „maličkost“, kterou potřebovali udělat – definitivně změnit způsob, jakým o sobě přemýšlejí. Tedy aby se smolař přestal vnímat jako smolař. Aby si u dalšího problému neřekl, „že to vlastně čekal“, ale „stane se, příště to bude lepší“. Aby ta změna vycházela ne z pozitivního myšlení (kde by stejně nefungovala), ale z hlubin podvědomí – aby se stala jejich součástí. S mojí báječnou kamarádkou Markétou jsme se do toho s vervou pustili.

Hned zpočátku skončili dva lidé – jedna pro neplnění denních úkolů a druhý, protože si prý termín setkání blbě napsal do kalendáře. Další účastnice mě v průběhu dost šokovala. Zničehonic s programem přestala a když jsem pátral proč, tak říkala, že už ho nepotřebuje. Jednou z prvních věcí, kterou všichni účastníci udělali totiž bylo, že si každý upřímně a bez servítek sepsal svoje sračky. Doslova a do písmene – to, co mu nejde, co mu vadí, proč se nedaří, co si myslí o sobě a podobně. Její byly, že je nešťastná, nemá čas na běhání, už roky nenamalovala jediný obraz a spousta dalších. A já s otevřenými ústy poslouchám, že každé ráno běhá, je spokojená, pečuje o sebe a zrovna ji ruším od malování. Na to, že program nedokončila, tak její proměna byla jedna z největších. Nejvíc mě mrzí, že v rámci zachování slíbené anonymity nemůžu napsat její další změny – ty mi přišly naprosto fantastické!

Zbývající pětice pokračovala dále a program zdárně dokončila. Co mě v průběhu programu fascinovalo nejvíce, byla možnost pozorovat jejich postupnou a nenápadnou proměnu – kterou si ale oni sami vůbec neuvědomovali! Korunu na hlavě tomu nasazovali jejich životní partneři a kamarádi (které znám) – i když jsme jejich změny registrovali, jejich nejbližší okolí nikoli. Prý: „On je pořád stejný“, „Ne, nic se na ní nezměnilo“ a podobně. Bylo to zábavné a zároveň potvrzení toho, že u nich změna přichází pozvolna a „zevnitř“. Že se mění oni sami a s nimi i jejich osobnost. S vyhodnocením jsme počkali rok a pak všechny požádali o zpětnou vazbu, komentáře a reference. S odstupem času si své změny dokázali uvědomit a my byli místy překvapeni, jak velké změny to pro ně byly. Byli jsme nadšení.

Potvrdilo se mi tak to, co jsem dříve jen tušil – že na to, aby lidem fungovala jejich změna, jejich osobní rozvoj, tak musí nejprve začít u sebe uvnitř. Pokud například obchodníka, který neumí telefonovat a je přesvědčený, že mu to nejde, pošlete na pět různých školení „Jak lépe telefonovat“, „Úspěšný telefonista“ a podobně, tak to budou vyhozené peníze. Takový obchodník totiž vidí školitele (případně ostatní účastníky), kterým to skvěle jde a ví, že on na to nemá, že je úplně nemožný – takže za týden po školení je jeho telefonování ve starých kolejích. Kdyby ten samý člověk ale věděl, že sice neumí telefonovat, ale že se to jen stačí naučit, tak mu bude stačit školení jedno. A pak se stane v telefonování mistrem.

Původně jsem jen chtěl zkusit, jestli mé znalosti a zkušenosti mohou pomoci mým kamarádům. Celý průběh mne přesvědčil, že ano a také, že změna člověka musí vycházet z jeho (reálného) přesvědčení, že na to má. Pak teprve může přijít jeho další rozvoj. Bez přesvědčení to zpravidla budou vyhozené peníze a čas. A obojího je škoda…

Aniž by mi to vadilo, unikla mi tak spousta věcí. Minulý týden se mi však televize do života dostala – náhodně a oklikou přes záznam pořadu na internetu. Šlo o jakýsi obskurní seriál jménem Výměna manželek, kde si dvě cizí ženy navzájem prohodí svá místa v životě. Na týden pak šéfují cizímu chlapovi, velí jeho domácnosti a rodině. V daném díle si své role prohodila rázná soustružnice a matka v domácnosti. S otevřenými ústy jsem sledoval hodinové drama, ve kterém excelovala domácnost matky v domácnosti.

Celá její čtyřčlenná rodina bydlela v jedné miniaturní místnosti hotelu přestavěného na ubytovnu. První šok pro mě přišel ráno, kdy snídaně dětí sestávala z nechutných pestrobarevných krekrů s příchutí čabajky. Další pak přicházely jak na běžícím pásu – děti si nemyjí ruce, nečistí zuby, koupou se bůhví kdy, prádlo i oblečení jim zapáchá, v ledničce jsou plesnivé věci a podobně. To, že „otec s matkou“ jim do toho hulí jednu za druhou mi přišlo už skoro normální. Největší životní zájem matky spočíval v každodenním pětihodinovém hraní si na tabletu, což vedlo třeba k tomu, že svou dceru vodila do školky hned z rána a vyzvedávala ji později, aby to vše stíhala. Že šestiletá dcera nikdy nebyla u zubaře (a už se jí kazí trvalé zuby) a maminka si zuby nečistí, protože ji po tom bolí dásně ve mně vyvolalo hysterický smích.

Po necelém týdnu si vyměněná matka může určit nová pravidla chodu domácnosti. Soustružnice chce, aby otec nekouřil doma a aby byl všude pořádek. Matka v domácnosti se naopak chce podívat někam, kde jsou výlohy (protože v domečku u lesa je moc ticho a klid) a chce, aby jí partner balil cigarety, které kouří od šesti let. Podobných šokujících momentů v celém pořadu byla spousta. Po jeho skončení lidé hromadně psali do komentářů, že jde o asociály, matku hyenu, špinavou rodinu a radili na ně poslat sociálku a další.

Já ten pořad nicméně vnímal z úplně jiné roviny – svého vlastního dětství. Člověk si občas říká, že kdyby rodiče udělali to, nebo ono, tak by to bylo lepší. Třeba, že kdyby na mě byli v učení přísnější, mohl bych umět skvěle anglicky. Nebo mě mohli dokopat k lepší škole. Nebo… Jenže když jsem uviděl tento pořad, uvědomil jsem si, že je to vlastně úplně jedno.

Moji rodiče jsou totiž neslyšící, což byl v době mého dětství značný handicap. Neexistovaly SMSky, maily, internet, Skype (můžeme na dálku psát a znakovat), titulky ve filmech a zprávách (nemusím vysvětlovat, co se ve zprávách děje) a další věci, které dnes vnímáme jako naprostou samozřejmost. Rodiče mne nemohli učit mluvit, zpívat, nikdy neslyšeli můj hlas… Nemohli mi zavolat na tábor a zeptat se jak se mám, nikdy jsem jim nemohl zavolat a svěřit se, nemohli jsme dělat spoustu věcí…

I přes to všechno jsem měl nádherné dětství. Jezdili jsme po památkách, za babičkami, byli na výjezdní doložku u moře, na táborech, na horách, hráli hry, blbli, smáli se a dováděli. A i když si to člověk nepřipouští, mohl se můj život odehrávat úplně, ale úplně jinak.

Tam, kde nyní jsem, je výsledek jejich lásky, jejich péče, obětavosti, starostí, odříkání a těžkostí. Nikdy jsem si neuvědomil, že moji rodiče i se svým handicapem zvládli mnohem víc, než někteří „normální lidé“.

Proto chci říci jen jedno: Mámo, Táto, děkuji!