Cesta je cíl. Vážně?

Znáte přísloví „Cesta je cíl?“. Už mnohokrát jsem chtěl zkusit něco bláznivýho – někam vyjet, totálně bez cíle, řídit se náhodou – prostě vůbec nevědět, kam to vlastně jedu. Dnes jsem to konečně s kamarády zrealizoval. A stačily nám k tomu obyčejný kostky.

Prostě jeden hází kostkama (sčítají se) a druhej řekne jednu z variant – doprava, rovně, doleva. Takže buď zahnete na sedmé odbočce doleva, nebo na „rovně“ třeba minete deset odboček. A házíte znova. Hééj, byla to sranda. Pravda, po startu jsme několikrát projeli tou samou ulicí, páč padaly blbý kostky, ale naštěstí jsme záhy vyjeli z města. Za pochodu jsme museli vymýšlet pravidla – třeba jak na kruháči zahnout po osmý doleva? Nebo jak jet rovně, když dojedete na křižovatku ve tvaru T? A co taková polní cesta, vinoucí se kilometry daleko a mizící kdesi v lese – ta se taky počítá? Odbočka ke kravínu? Ale jako šikovní chlapci jsme vše zdárně vyřešili a užívali si jízdy.

Velký Karlov, Dyjákovice, Hodonice, Křidlůvky, … a náš favorit – Stošíkovice na Louce. Nikdy dřív jsme o těch vesničkách neslyšeli! Teď už si je pamatujem, některý i několikrát. A sledovat místní lid, kterak na vás vyjeveně čučí, když na „druhá vlevo“ krouží auto plný vysmátých borců po jejich mikronáměstíčku, tak to taky stojí za to.

Cestou zpátky narážíme na lány šípků a tak je oškubáváme pro svoje zimní zdraví. O něco později se stmívá, skočíme na večeři a míříme nazpět…

Musím říci, že to bylo ujetý a super. Manuál k cestovním kostkám jsme vytunili, vymysleli bonusový rozšíření základních dvou kostek, skvěle se pobavili, no prostě – normální den, ne?

A co vy, kdy pojedete na svoji Cestu bez cíle? :-)