Lituji toho, že jsem ji nenavštívila dřív, než zemřela.

„Lituji toho, že jsem ji nenavštívila dřív, než zemřela.“ řekla moje babička při mé včerejší návštěvě. Když totiž byla před mnoha lety v nemocnici po úrazu páteře, tak se během mnohaměsíční rekonvalescence spřátelila s čipernou a veselou paní. Bydlela jen pár kilometrů za Brnem a tak se občas navštěvovaly. Párkrát se potkaly i v lázních a vždycky se na sebe těšily – dokonce natolik, že každá svému doktorovi vždy nakázala, kdyže jí má ten lázeňský termín napsat.

Časem se mezery mezi návštěvami stávaly delší a delší. „Víš, ono to cestování není jen tak“ říkávala babička, „Už jsem na to stará.“ V závěru loňského roku pevnou linku nikdo nezvedal. Téměř tři týdny. A v lednu babička ve schránce našla smuteční oznámení – paní náhle zemřela ve věku 92 let.

Mrzelo ji to a vyčítala si, že se měli vidět častěji. „Lituji toho, že jsem ji nenavštívila dřív, než zemřela“ řekla babička, „Mohla jsem se s ní tak alespoň rozloučit. Měla jsem za ní zajet.“ Bylo mi smutno.

Všímám si, že postupem času se pro mě stává „žití života“ čím dál tím víc důležitějším a důležitějším. Ono je fajn honit kariéru, peníze, majetky, trávit celé dny prací, nicméně to skutečně důležité je někde jinde…