Mějte „rádi“ svou bolest
Představte si malé dítě. Malé dítě, kterému začínají růst první zuby. Bolí ho celá pusa, trpí bolestí a neví proč. Máma ho utěšuje, hladí a říká, že to bude dobré, ale ta bolest pořád trvá a nepřestává… Položím vám otázku. Kdyby si to dítě mohlo zvolit, že ty strašné zuby přestanou růst, že přestane ta bolest, udělalo by to? Zvolilo by si život bez bolesti? Myslím si, že s největší pravděpodobností ano. Ale když jsme o pár let starší a zkušenější, tak víme, že zuby jsou fajn věc! Máme je nejen na jídlo, ale i na spoustu jiných věcí: můžeme kousat jiné lidi, otevírat láhve od piva, okusovat nehty a podobně. Pouze díky tomu, že jsme starší a zkušenější, můžeme zpětně říci, co pro nás bylo dobré a co nikoli.
Mám kamarádku, říkejme jí třeba Nikola. Nikola je hezká holka, chytrá, vzdělaná, sportuje, pečuje o sebe, je zábavná, hodná a k tomu všemu výtečně vaří. Nikole se dlouho nedařilo potkat toho správného partnera, až nakonec potkala partnery dva. Samozřejmě neví, koho z nich si má vybrat, a proto pro jistotu chodí s oběma. Nedokáže si vybrat, protože co kdyby se rozešla s jedním a o tom druhém zjistila, že není tak skvělý? Samozřejmě se o tom radí s lidmi ve svém okolí a jejich rada zpravidla zní, ať to ukončí s jedním, s druhým, nebo pro jistotu s oběma. Takže dál zůstává mezi mlýnskými kameny a trápí se.
Můj kamarád Petr pro změnu neměl moc šťastné dětství. Rodiče se neustále hádali, jednou kvůli penězům, podruhé kvůli tomu, že máma neumí vařit, pak si zase našli jiný důvod. Z dětství si odnesl spoustu komplexů – ten nejsilnější je, že je budižkničemu. Dnes je z Petra sympatický kluk se širokým rozhledem, který má spoustu koníčků a zálib. Jenže v práci se mu nedaří, neustále si totiž říká, že na to nemá, že je budižkničemu. Uvažuje o tom, že se s kariérou rozloučí a nechá to být. Petr si uvědomuje, že ten problém má kořeny v dětství, ale nechce to téma otevírat, protože to považuje za uzavřenou kapitolu.
Podobných příběhů jsem slyšel desítky a dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, co je spojuje. Byl to strach. Strach z bolesti. U Nikoly to byl strach z toho, že když ukončí dva souběžné vztahy, tak už si nikdy nikoho nenajde. A ona tak zůstane sama. Petr se bál toho, co objeví ve své minulosti. Bál se, že bude bolestivé o tom mluvit. Bál se, že se zhroutí, když ta bolest z dětství vyplave na povrch. A proto to ani jeden z nich nechtěl řešit a raději dělali, jakože nic. Mysleli si, že když daný problém budou přehlížet, že tak nějak sám zmizí.
Na příběhy, které jsem při koučování slyšel, jsem začal nahlížet jinak. Začal jsem lidem ukazovat, že bolest sice není nic příjemného, ale že jim může pomáhat. Že stejně jako víme, že je dobře, když dětem rostou zuby, tak stejně dobře je, když vyřešíme to, co nás brzdí. A to i tehdy, když to hodně bolí. Jenže ve výsledku nás ta zkušenost posune dál. Učím lidi, že s tou bolestí nemusíme bojovat, ale že ji můžeme brát jako nezbytnou součást naší cesty, našeho vývoje. Že ji v podstatě můžeme „mít rádi“, protože nás učí něco nového a posouvá nás dále. A pak nás ty starosti a problémy, které nás kdysi tížily, jednoduše přestanou bolet…
Jak jste na tom Vy? Z jaké bolesti máte strach?
Jaká rozhodnutí jste v životě učinili, abyste se bolesti vyhnuli? Proč jste to udělali? A pomohlo Vám to?
Nemyslíte, že je načase s tím začít něco dělat? Tedy „mít rád“ tu bolest, která Vás může posunout dál?
Chcete mít zuby, nebo zůstat bezzubí?