Proč osobní rozvoj nefunguje?

Vždycky mě bavilo pozorovat lidi, jak se mění. Obzvlášť v případě, kdy jsem jim k té změně nějakým způsobem pomohl já. Většinou to pro mě byly „maličkosti“, třeba když se kamarád přestal koukat na televizi. Na ty sračky, jak to nazval. Nebo další se inspiroval textem Holstee manifesto (česky zde), který jsem měl vylepený na ledničce a začal se díky tomu po deseti letech věnovat jeho dlouholeté vášni, hudbě a tanci. Nejen, že mu to jde výborně, ale se svojí taneční skupinou vítězí i na soutěžích po republice. Úžasné, že? Ale stejně jsem to bral jako maličkost

Dnes už to vnímám jinak, ještě před rokem ale pro mě slovo změna znamenalo něco strašlivě dramatického, co člověku obrátí život naruby, změní hodnoty, nebo cokoli jiného, silného. Osobní rozvoj mě vždycky hodně bavil, však jsem taky do něj investoval spoustu času a energie. Jenže u lidí, kterými jsem pomáhal s nějakým problémem, jsem si všimnul jedné zvláštnosti. Chtěli udělat změnu, investovali čas do knížek, kursů, psychologů a podobně – ale většinou bez výsledku. Docela dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, čím to je. Nebylo to tím, že by na to neměli. Nebo tím, že by se snažili málo. Nebo přehnaně moc. Nebo měli špatného psychologa. Nebo… Až jsem se divil, jaká hloupost to byla. Bylo načase zjistit, jestli se má školící teorie dá uplatnit v praxi… 

Oslovil jsem 8 lidí s tím, že chci vytvořit naprosto dobrovolnou experimentální skupinu lidí, kteří chtějí ve svém životě změnu. Jakoukoli – malou či velkou, pracovní či osobní. Skupinu lidí, kteří nebudou přemýšlet nad tím, co dělají a prostě to budou tři měsíce dělat. S tím, že pokud nebudou plnit úkoly, vypadnou. Skupinu lidí, kteří budou k sobě maximálně upřímní a otevření. Vloni v dubnu jsme tak s programem začali.

Cílem nebylo nic menšího, než dramatická a trvalá změna podvědomí. Všichni máme společnou jednu věc – vždy jednáme jako člověk, za kterého se (podvědomě) považujeme. Znáte v životě někoho, kdo „má smůlu“? Jedna nehoda střídá druhou, problém střídá problém. Smolař si vždy najde způsob jak neuspět navzdory všem příznivým okolnostem. Nebo znáte někoho, kdo „má štěstí“? Tu výherní los, tam úžasná nabídka, támhle náhodné setkání s dávným kamarádem, které vyústí ve skvělou práci a dále pohodový život? Dítě štěstěny si vždy najde způsob jak uspět navzdory všem nepříznivým okolnostem. Rozdíl mezi oběma je jednoduchý – ten první ví, že má smůlu a že se to stejně nepovede. Ten druhý ví, že má štěstí (nebo že je v pohodě, chcete-li) a kdyby to náhodou nevyšlo teď, vyjde to příště a ještě lépe. Prostě jejich předchozí zkušenosti jim budou „dokazovat“, že obraz, který si o sobě vytvořili, je pravdivý. Tedy smolař bude mít více smůly a dítě štěstěny více štěstí.

Byla to „maličkost“, kterou potřebovali udělat – definitivně změnit způsob, jakým o sobě přemýšlejí. Tedy aby se smolař přestal vnímat jako smolař. Aby si u dalšího problému neřekl, „že to vlastně čekal“, ale „stane se, příště to bude lepší“. Aby ta změna vycházela ne z pozitivního myšlení (kde by stejně nefungovala), ale z hlubin podvědomí – aby se stala jejich součástí. S mojí báječnou kamarádkou Markétou jsme se do toho s vervou pustili.

Hned zpočátku skončili dva lidé – jedna pro neplnění denních úkolů a druhý, protože si prý termín setkání blbě napsal do kalendáře. Další účastnice mě v průběhu dost šokovala. Zničehonic s programem přestala a když jsem pátral proč, tak říkala, že už ho nepotřebuje. Jednou z prvních věcí, kterou všichni účastníci udělali totiž bylo, že si každý upřímně a bez servítek sepsal svoje sračky. Doslova a do písmene – to, co mu nejde, co mu vadí, proč se nedaří, co si myslí o sobě a podobně. Její byly, že je nešťastná, nemá čas na běhání, už roky nenamalovala jediný obraz a spousta dalších. A já s otevřenými ústy poslouchám, že každé ráno běhá, je spokojená, pečuje o sebe a zrovna ji ruším od malování. Na to, že program nedokončila, tak její proměna byla jedna z největších. Nejvíc mě mrzí, že v rámci zachování slíbené anonymity nemůžu napsat její další změny – ty mi přišly naprosto fantastické!

Zbývající pětice pokračovala dále a program zdárně dokončila. Co mě v průběhu programu fascinovalo nejvíce, byla možnost pozorovat jejich postupnou a nenápadnou proměnu – kterou si ale oni sami vůbec neuvědomovali! Korunu na hlavě tomu nasazovali jejich životní partneři a kamarádi (které znám) – i když jsme jejich změny registrovali, jejich nejbližší okolí nikoli. Prý: „On je pořád stejný“, „Ne, nic se na ní nezměnilo“ a podobně. Bylo to zábavné a zároveň potvrzení toho, že u nich změna přichází pozvolna a „zevnitř“. Že se mění oni sami a s nimi i jejich osobnost. S vyhodnocením jsme počkali rok a pak všechny požádali o zpětnou vazbu, komentáře a reference. S odstupem času si své změny dokázali uvědomit a my byli místy překvapeni, jak velké změny to pro ně byly. Byli jsme nadšení.

Potvrdilo se mi tak to, co jsem dříve jen tušil – že na to, aby lidem fungovala jejich změna, jejich osobní rozvoj, tak musí nejprve začít u sebe uvnitř. Pokud například obchodníka, který neumí telefonovat a je přesvědčený, že mu to nejde, pošlete na pět různých školení „Jak lépe telefonovat“, „Úspěšný telefonista“ a podobně, tak to budou vyhozené peníze. Takový obchodník totiž vidí školitele (případně ostatní účastníky), kterým to skvěle jde a ví, že on na to nemá, že je úplně nemožný – takže za týden po školení je jeho telefonování ve starých kolejích. Kdyby ten samý člověk ale věděl, že sice neumí telefonovat, ale že se to jen stačí naučit, tak mu bude stačit školení jedno. A pak se stane v telefonování mistrem.

Původně jsem jen chtěl zkusit, jestli mé znalosti a zkušenosti mohou pomoci mým kamarádům. Celý průběh mne přesvědčil, že ano a také, že změna člověka musí vycházet z jeho (reálného) přesvědčení, že na to má. Pak teprve může přijít jeho další rozvoj. Bez přesvědčení to zpravidla budou vyhozené peníze a čas. A obojího je škoda…